Nevěděl jsem co čekat, teda tušil jsem že to bude hra velmi dobrá a se zamyšlením ale děj pro mě byl opravdovým překvapením a to bylo dobře.
Hodně mi to připomnělo že žijeme v době kdy aby opravdovou invenci v oblasti počítačových her člověk pohledal. Stejně tak i skutečná obtížnost jakoby zmizela po konci devadesátých let.
Když jsem hrál první Call of Duty musel jsem sbírat lékárničky, krýt se neplýtvat s municí a obecně se, pokud jsem hrál na alespoň střední obtížnost jednalo o výzvu.
V nejnovějším dílu série je ale všechno jinak, na vyléčení jakéhokoli zranění vám stačí být chvilku mimo nepřátelskou palbu, nepřátelé jsou pořád stejně hloupí, munici vám v neomezeném množství dá kamarád a místnost plnou talibánců kteří plynule nahradili nácky vyčistíte s pomocí hrou přednastaveného zpomalení času tzv. bullettime.
Bioshock: Infinite mi nabídnul něco jiného a daleko lepšího, postavy se baví o kvantové mechanice, o náboženství, politice i rasismu, přičemž všechny tyto body mají v příběhu hry klíčovou úlohu.
Pro člověka který by hrál vždy jen jednoduché střílečky je to asi stejný šok jako by po životě čtení Rodokapsy šáhnul po Dostojevském.
Já naštěstí takový problém nemám, pokud jde o hry dávám přednost starším titulům, z dob kdy si velcí distributoři ještě nemohli tolik diktovat, kdy studia měla ještě nějakou tvůrčí svobodu anebo hraju hry které následují stejné principy.
Úspěch Bioshocku: Infinite a diskuze kterou vidím každý den na jeho fórech mi dává doufat že vybíjení talibánců a zombí nacistů nebude jediná zábava kterou si budou hráči zítřka užívat.
Jiří
